blackness

387544.gif

Jaké bytosti máte nejraději?

Upíři (16 | 50%)
Vlkodlaci (6 | 19%)
Andělé (0 | 0%)
Demoni (9 | 28%)
Čarodějové (1 | 3%)

32. Kapitola: Sranda musí být.

Autorka: Daidilik
***Dita***

Pomalu otevřu oči, je mi hrozně, ale mohlo být i hůř. Posadím se a pomalu se rozhlédnu. Ze včerejška mám kocovinu. Ve stanu sem úplně sama. Nejspíše jsou už venku a kutí snídani. Napadá mě bud ryba, anebo zase divočák, ptáte se proč divočák? Tak já to řeknu, včera byl k večeři a byl moc dobrý, ale teď?..... Mám žaludek jak na vodě a na jídlo není ani pomyšlení. Beztak bych vyklopila žaludek jen, co bych ho viděla. Najdu moje oblečení, ale boty ne. Neřeším to, asi budou venku. Vystoupím ze stanu a s otevřenou hubou se rozhlédnu. To je spoušť? Po zemi se tu válí několik lahví alkoholu, ale jsou tu i od rumu a vodky. No co dodat, dopadla jsem relativně dobře. Někdo vedle mě hlasitě zařezal, tím myslím zachrápal. Je to Artur a tiskne k sobě s láskou dvě lahve od slívky. Metr na pravo se rozvaluje objímajíc větev Erik a za ním Richard stočený do klubka. Na levo od Artura se k sobě s láskou tisknou Dominik s Teodorem, musím podotknout, že Teodor objímá Dominika kolem pasu a hlavu má zachumlanou v jeho blond vlasech, no alespoň ty vlasy máme stejný. Jedna věc se mi na tom líbí.......... Můžu si z něho oprávněně dělat srandu. Nad tou myšlenkou se ušklíbnu. Někde sem tu včera viděla potok, takže bych se mohla vykoupat a nikým nemusela byt rušena. Teoreticky asi, ale prakticky při pohledu na ně určitě. Důkazem je taky to že nemusím jít potichu, protože Arturův orchestr je neskutečně hlasitý, že i kdyby šlo stádo slonu, tak je přehluší chrápaní. Za deset minut stojím u břehu potoka a vysvlékám se. Nohu ponořím do vody...... Studena. Skousnu spodní ret a sestoupím níže.

Vrátím se do tábora, ani nechvátám stejně budou ještě..... Zastavím se a rychle se skovám za keř, aby na mě nebylo vidět, a pozoruju dění v táboře.

"Kde je?" Štěkne už s mírou rozčílení Teodor, co mu padlo na hlavu, že je tak nasraný? Pohled mi padne na Dominika, lepe řečeno na monokl pod okem, takže už vím.

"Možná je někde v okolí?"

"Co když jí unesly"

"Jak by to udělaly"

"Schlastali jsme se do němoty, nebylo to tak těžké" Řekne chytře Artur. Musím uznat, že má pravdu.

"To by nás napadly"

"Ale proč by chtěli jí" Pohodlně se posadím, nemusím je vidět tak dobře, beztak se jen dohadují a docela mě zajímá, k čemu dospějí.

"Možná že tě chtějí vydírat"

"To by leccos vysvětlovalo"

"To tedy jo, že by to byli vlkodlaci?"

"Žádné stopy tu nejsou"

"Nejsme na jejich území"

"Jedná se tu o Ditu, takže se teď rozdělíme a pročesáme okolí..... Je to jasné" Rozkáže Teodor, asi bych se měla skovat. Pod Ten keř se vejdu, tak se pod něj skutálím a lehnu si na záda. Pravě v moment kdy proletí nade mnou Artur společně s Richardem a zmizí mi z dohledu. Pohledem sjedu k ohništi. Už tam pouze stojí Teodor. Tiše pozoruje vyhaslé ohniště. Následně se přikrčí a skokem mi zmizí z dohledu. Zkontroluju okolí, zda se někdo nevrací a v tichosti se přemístím ke stanu. Vlezu si do něj a pomalu abych nenadělala rámus zapnu zip. No než se kluci vyblbnou tak si zatím dám šlofík. Spokojeně se zavrtám do peřin a po chvilce se mi podaří usnout.




Probudí mě hlasy. Po kolenou se doplazím ke vchodu, rozepnu zip a vykouknu ven. Stočí se na mě všechny pohledy.

"Kde si byla" vychrlí na mě Teodor.

"Trochu sem si schrupla" sladce se pousměju.

"Jsme tě hledali" Udělá ke mně krok.

"Jo, já vím" Kluci se začaly uculovat, za to Teodor žvýkal šťovík.

"To si nás nechala, tě hledat" Z oči mu šlehají blesky.

"No, už to tak vypadá" zamračí se ještě více. Rychlím krokem ke mě míří a vůbec se mi to nelíbí. Netváří se ani trochu přívětivě. Pohled má typu: Nepřežiješ, až se mi dostaneš pod prsty. Instinktivně ustoupím o krok spět.

"Jak ses vyspal" Snažím se téma zavést jinam. Zastaví se těsně přede mnou.

"Tys mě viděla" Ne medvěda, jasně že sem tě viděla, ale na hlas mu to neřeknu.

"Jo všechny, šla sem se vykoupat"

"Počkat, to bych tě potkal, mířil sem k potoku" Podotkne Artur.

"Taky že jo i Richarda, ale nevšimli jste si"

"Kde si byla" vyzvídá Richard.

"No tamhle za tím keřem a" Už mi skáče do řeči Richard.

"Ty jedna, takhle nás vodit za nos že se nestydíš" Šklebí se na mě. Ani mu to nevadilo, ale to stejné se nedá tvrdit o Teodorovi.

"Ty si nás poslouchala a i tak si mě nechala, tě hledat" Rudne hněvem, už mě sere, jak na mě vrčí.

"Hele kvůli malé srandě se neposereš, ne?" Asi jsem to přehnala, protože mě spařil zlostným pohledem.

"Jak to mluvíš?"

"Asi Tatarsky, nemyslíš" Zařvu na něj a otočím se k němu zády, vztekle odpochoduju do stanu, tahle cesta bude ještě dlouhá.




***O několik dní později***

Pani jeho otec má velký vkus, je to tu úplně jiné. Velké kamenné nádvoří, na kterém stojí nádherné dvě auta Mercedes Benc a Audi. Obě sou černá a jen se lesknou. Teď mě napadá, proč u Teodora nejsou auta, je to rychlejší. Na právo kolem toho nádherného zámku vede další kamenitá cesta. Podle Richarda to vede do garáží. Od toho rána co sem si z nich vystřelila je k nesnesení. Byla to jen sranda a všichni až na něj to vzaly s humorem, ale on ne. Chová se jak starý nabručený dědek a ignoruje mě. Takže ty zbylé dny mi dělal společnost Richard s Dominikem. U dveří se nám klaní služka.

"Vítejte, pane Teodore" Otevře nám vchodové dveře. Poslušně nám uhne, abychom mohli vkročit. Je to tu tak trochu modernější. Jen co překročíme práh, tak už tu přešlapuje další sluha.

"Pane váš otec, bude vás očekávat za hodinu v salonku" klaní se až k zemi a na Teodorův pokyn se zvedne o odejde pryč. Po boku Teodora dojdu do našeho pokoje, i když za poslední dny bych chtěla byt sama, možná. Jen co za sebou zabouchnu dveře, tak na něj vychrlím jednu konkrétní otázku.

"Máš nějaký se mnou problém" Neodpustím si vražedný pohled.

"Ne to nemám" Dojde si k poličce s knihami a jednu vytáhne. Rozvalí se na posteli a.......... to si dělá srandu, ne. On si čte.

"Ale jo, ignoruješ mě"

"To se ti jen zdá" Ani na mě nepohledne. Nejsem slepá, ani blba.

"Ne nezdá, i teď mě ignoruješ"

"Teď se s tebou bavím"

"Já zapomněla, tohle je dnešní rekord, už se semnou bavíš celé tři minuty" Štěknu na něj.

"Nemám náladu" Prý nálada, to tady krm někoho jiného a ne mě.

"Jasně tři dny"

"Hm"

"Nevěděla jsem, že máš krámi"

"Cože"

"I muži mají své dny" S povzdechem se otočím a nasupeně pochoduju ke dveřím. On mě srát nebude.

"Kam jdeš"

"Za lepší společností" To už třískám dveřmi, ale přitom ještě zaslechnu, to co říkal.

"Ale, miláčku" miláčku? MILÁČKU!? Já mu dám miláčku.

"TOHO MILÁČKA SI STRČ DO PRDELE, MYSLÍŠ, ŽE KDYŽ MĚ TŘI DNY TOTALNĚ IGNOURUJEŠ, ŽE TI SKOČÍM DO NÁRUČE...... TAK TO SE TOTALNĚ PLETEŠ. A JEŠTĚ JEDNU VĚC…" Pořádně se nadechnu, abych byla ještě hlasitější. Škubl se sebou, jak se lekl tonu v mém hlasu "CHCI MÝT SAMA POKOJ A NE S TEBOU" Neopustím si ještě více třísknout s dveřmi než předtím. Tak tohle musel slyšet celí hrad, ale je mi to fuk a cítím se lepe, že sem ten vztek ze sebe dostala.
23.11.2013 11:31:39
daidilik
Fantasy_chimera_353794.jpg

Líbí se vám blog?

Je super (32 | 84%)
Ujde (3 | 8%)
Normal (2 | 5%)
Sou lepší (0 | 0%)
Fůj (1 | 3%)
Fantasy_animal_134590.jpg

Čtete povídky?

Ano (60 | 97%)
Ne (2 | 3%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one