blackness

387544.gif

Jaké bytosti máte nejraději?

Upíři (15 | 52%)
Vlkodlaci (5 | 17%)
Andělé (0 | 0%)
Demoni (8 | 28%)
Čarodějové (1 | 3%)

9. Kapitola: Neřeknu ti, kde je má noční košilka.

Autorka: Daidilik
***Z pohledu Dity***

Probudila mě prudká rána do boku. Trhnutím otevřu oči, ale to už sem přimáčkla ke kovovím mřížím. Leknutím vyjeknu, ale hned mám něčí dlaň na puse. Vůbec nechápu co se to tu děje a co tu dělám? Začnu panikařit, když mi něčí ruce začnou bloudit po těle. Najednou se přede mnou něco mihlo a stal přede mnou Teodor. Chytil mě za ruku a vytrhl mě jim, tak prudce že za ním spadnu na zem hned, co mě pustil. Stojí ke mně zady a to jen v trenkách. Takže po zhodnocení jeho postavy, musím uznat, že má docela pěknou postavu. Kdyby byl na nějaké střední škole, jistě by po něm holky šílely. Odcouvám kousek do zadu, což nebyl dobrý nápad, pač mě popadli další ruce a zas jsem se nemohla hýbat. Začnu ječet. Jedem mi začne šeptat samé nechuťárny do ucha. Teodor se s hněvem v očích otočil na nás, začnu se ho i v ten moment bát.rychlostí blesku se objevil strašně blízko mě, na ráz se ozvalo křupnutí a pak bylo slyšet, jak něco jen dopadlo na zem. Ti co mě drželi mě zas rychle pustili. Chtěla sem se otočit, ale Teodor mi to nedovolil, místo toho mě zvedl a přitiskl mě k sobě. To co teď začnu slyšet je dost nechutný a odporný, ale ti hajzlové si to jen zaslouží, ale jejich kňouraní mi vážně rve uši. Asi je stejnak nějak drží potichu, pač je to takové tlumené. Když to všechno přešlo a bylo ticho, tak povolil sevření, tak že sem mohla od něho odstoupit. Rozhlídnu se kolem sebe a pak můj zrak padne na ty mrtvoly.

"Půjdeme odsaď"chytil mě kolem ramen, jen sem přikývla a mlčky mě odvedl do jeho pokoje. Dovedl mě k posteli, lehnu si na mojí půlce a hned si vezmu deku a zabalím se do ní. Lehne si na druhou stranu. Jelikož že sem k němu zady tak si nevšimnu, že se ke mně potichounku přibližuje. Začne škemrat a tahat za deku, že chce po deku a že mu je zima. To ani omylem.

"Tak na to zapomeň, víc se obleč" zabručím.

"Ale no tak" řekne laškovně.

"Ne"

"Alespoň maličko"

"Ne"

"Růžek"

"Ne"

"Tři prstíčky" škemrá.

"Jo a pak celu ruka a nakonec celý, tak na to zapomeň" přece vím, co se stalo v té pohádce, sice teď si nevzpomenu na název, ale určitě to byli sudičky, a hlavně to byla jen pohádka, nevím, co udělá on.

"Ale já tady umrznu" zakňourá kňouraví hlasem. Radši po něm hodím tu deku, jako nehodlám zítra těm jeho démonům, upírům a co tu ještě má vysvětlovat že během noci jim umrzl jejich milovaný vládce. No neví, jestli by mi věřili. Z mého přemýšlení o tom co bude zítra, mě vytrhne Teodorova ruka, co mě obemkne kolem pasu a zatáhne mě do středu postele. Začnu se kroutit a házet se sebou, dobrých deset minut, pač mě to strašně rychle unaví a hlavně když to nemá žádný účinek, tak proč ho tím bavit. Zůstanu nehybně ležet. Třeba ho to přestane bavit anebo ne.

"Býváš často náměsíčná" Zeptal se mě po chvilce ticha.

"Proč se ptáš"

"Chci to vědět do předu, jestli tohle bude často jako dneska, dnes si měla štěstí, že sem byl u tebe, takže se ti nic nestalo, ale příště….." nechal to tak vyznít že sem přesně věděla, na co naráží a to, že dneska mě zachránil, ale příště to tak vyjít nemusí. Povzdechnu si, zrovna o tomhle se mi špatně povídá, pač, vím, že se mi nejspíše bude za to smát. Ale zas to před ním nějak nebudu skrývat, vážně dneska mám dost. A pomyšlení, že dneska sem v tom vězení……..nebudu komentovat. Přetočím se na záda, cítím na sobě jeho pohled.

"Někdy při úplňku, a to hlavně okolo půlnoci, dneska je úplněk, že" řeknu maličko sklesle. Někdy je to opravdu o život.

"Jo a to i doma si byla náměsíčná?" zeptal se okamžitě a to bez rozmyšlení.

"Jo, ale rodiče si na to už zvykli a vždycky mě dovedou do postele, a pak prý sem v klidu" jo už to vidím ten si ze mě bude dělat prdel pěkně dlouho, ale počkej, taky si na tebe něco najdu, to ti přísahám.

"Počkat byla si náměsíčná i venku" přisahám v očích ses mu zalesklo.

"Jo rodiče taky na to někdy zapomněly" jeho usměv se ještě více zkřivil, do takového ho že opravdu nevím co od něho čekat. Když v tom se začal nehorázně hyhňat.

"Čemu se směješ" zavrčím na něj a nadzvednu jedno obočí.

"No dalo by se říct, že jsme se dřív už potkaly" Spadne mi pusa. Cože, kdy to bych si ho pamatovala anebo, ne to snad ne, ale podle toho jeho výrazu soudím, že ano.

"Jak to myslíš" vykoktám. Temně se na mě pousměje. Nad něčím přemýšlí, strašně mě to deptá a to nehorázně.

"No vyděl sem tě, určitě si to byla ty, pač si mi odněkud trošku někoho připomněla"řekl zvesela, ale mě do vesela nebylo.

"Já to určitě nebyla!" jestli sem to byla já, tak budu zatloukat a zatloukat.

"Ne jo, měla si takovou bylou košilku" a do háje.

"Výš kolik běhá po noci holek, s bílou košilkou……"nedopovím pač mě on přeběhne.

"Málo" Usmívá se od ucha uchu a já cítím, jak rudnu i na prdeli, no paráda.

"Hodně"zavrčím

"Málo……nějak se červenáš" culí se na mě.

"Se NEČERVENÁM!!!!!" řeknu vztekle.

"Ale já bych řekl, že trošičku jo" tiše se řehtal.

"NE!!!"

"Ne?? Ale ta košilka ti strašlivě slušela"

"Neslušela!!"odpovím ihned a ostře.

"No vidíš, jak si se krásně prořekla" zazubil se na mě.

"Ty jeden" přetočím se na bok a to zady k němu.

"Copak"řekne posměšně.

"jdu spát dobrou" zabručela sem.

"Vždyť si spala, to ti nestačilo" zapřel se vedle mé hlavy loktem, tak že měl na mě lepší výhled.

"To mi teda nestačilo, pač ten trénink mi dal opravdu zabrat a potom to vězení, vážně chci spát" zavřu oči. Lehl si zase na bok.

"Dobra dneska ti tě ještě nechám"zašeptal mi do ucha musím se sama pro sebe pousmát.

"To by bylo opravdu super" zívnu si a zavrtím se. Ani nevím, jak ale opravdu sem do pěti minut zabrala a spala.

Nevím v kolik sem se probudila, ale potřebovala sem dost akutně na hajz, který je naštěstí hned na chodbě naproti, takže je to blízko, ale nastal drobný problém a to že si mě doslova Teodor drží. Pokusím se, abych ho neprobudila ze sebe nějak dostat jeho ruce, což by nebylo tak těžký, kdyby sem ho neprobudila, když sem se zvedala z postele.

"Kam jdeš" řekne rozespale. Otočím se, abych mu řekla, kam i vládcové musí po svých, ale rozesmálo mě to roští, co měl na hlavě a říká tomu vlasy "Čemu se jako tlumíš" oboří se pobouřeně. Ukážu mu na hlavu.

"Tak se pro změnu podívej na sebe" Ted se pro změnu směje on. Dojdu do koupelny a podívám se na sebe do zrcadla, ani se mu nedivím, že se mi smál. Vlasy mi trčí do všech stran, takže vypadám vážně velmi skvěle. Vylezu z koupelny a zarazí mě Teodorův rengenovými pohled na mě.

"Co je?" vyhrknu. Když se na mě podivně kření

"Musím ti sehnat tu košilku, byla si v ní ták rozkošná, asi vtrhnu do tvého pokoje a prohledám ho, dokavad jí nenajdu" zazubí se ještě více.

"To stejnak neuděláš" rozejdu se ke dveřím a zajdu za ně. Přejdu do dveří hned naproti, kde je záchod. Při návratu do pokoje se zarazím při pohledu na Teodora, který se na mě ďábelsky s vyceněnými zoubkami usmívá.

"Myslíš.....alespoň bych se podíval do ty vaší organizace" založím si ruce na prsou a vzdorovitě se na něj podívám.

"Jak se tam dostaneš" mihnutí stál přede mnou.

"To bude ten nejmenší problém.......teď už mi zbývá vědět, kde máš pokoj, abych jí našel"

"Jo a ty si myslíš, že ti to rovnou řeknu, tak na to rovnou zapomeň" ušklíbl se.

"Ne, ty mi to přímo ukážeš" chytil mě za bradu a zvednul mi jí tak, že sem se mu dívala do očí.

"Co to........" ucítím tlak na mozku, kupodivu se dokážu proti tomu bránit. Představila jsem si pomyslnou cihlovou zeď. V očích mu spatřím překvapení. Ale pak se jen ušklíbl, zatlačil ještě více na mou mysl. Začnou se my motat nohy. Druhou rukou mě chytne kolem pasu a přitáhne si mě k sobě, ale s tlakem nepovolí. Ono to není až tak bolestiví jak se m si to zezačátku myslela, ale bere mi to strašně energii a hlavně nechci, aby se mi někdo hrabal v hlavě. Za chvíli mi ta pomyslná zeď začne praskat a pak se úplně rozpadne. Vlezl mi do mozku, před očima se mi objeví chodba z organizace, a jak v ní bloudím. Procházím chodbami dívám se i do nějakých místností, ale je to takoví nereálný, takový jako kdybych byla stále ve snu. Nic neslyším, nikoho nepotkávám. Najednou stojím před dveřmi mého pokoje, zatlačím do nich a oni se s vrzáním otevřou. Vejdu dovnitř a rozhlídnu se po mém starým pokoji. Pak se ten pokoj rozplynul a viděla sem Teodora. Dostanu takoví na něj vztek, že se mi hrabal v hlavě, zvednu ruku v úmyslu mu jednu vrazit, ale místo toho se my podlomí kolena a skončím tak že mě musel držet.

"Ty hajzle, jak to že si dovoluješ hrabat se mi v hlavě"zvedl mě do náruče a mlčky mě donesl na postel.

"Počkej, až budu mít zase energii, tak ti zmaluji frňák" vyštěknu na něj zlostně, jen se na mě šibalsky usměje.

"Za pár hodin při tréninku budeš mít šanci" zazubil se na mě. Zatnu ruku v pěst.

"TY SI Z TOHO DĚLÁŠ JEŠTĚ PRDEL!!!!!............" začnu na něj štěkat.

"Ale to bych si k tobě nedovolil" zase se na mě ušklíbne, což mě vede k zuřivosti.

"Ty jeden, počkej až se mi dostaneš do rukou tak............." musím přemýšlet. Po chvilce ticha se ozve on.

"Taaak"

"Nechvátej na mě, musím přemýšlet" zavrčím.

"Tak jo, až se vrátím tak ať to máš vymyšlený" zvedl se z postele a šel ke dveřím.

"Kam jdeš" zeptám se, taková snad urážlivka není, nebo jo.

"Jdu na hajz, tak sem za chvíli tady" zabouchli se za ním dveře. Napadla mě, že bych se mohla zamknout. Nemotorně se zvednu a došourám se ke dveřím. Kupodivu byli v nich klíče, takže jen otočím klíčem a je to. Vrátím se do postele a spokojeně se zavrtám do peřiny, ať se klidně vyřádí za dveřmi, mě bude stačit, že od něho budu mít klid.
27.10.2013 08:43:49
daidilik
Fantasy_chimera_353794.jpg

Líbí se vám blog?

Je super (32 | 84%)
Ujde (3 | 8%)
Normal (2 | 5%)
Sou lepší (0 | 0%)
Fůj (1 | 3%)
Fantasy_animal_134590.jpg

Čtete povídky?

Ano (60 | 97%)
Ne (2 | 3%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one