blackness

387544.gif

Jaké bytosti máte nejraději?

Upíři (15 | 52%)
Vlkodlaci (5 | 17%)
Andělé (0 | 0%)
Demoni (8 | 28%)
Čarodějové (1 | 3%)
Autorka: Daidilik
"To neřeš? Ale já to chci řešit, pochop to, já si skoro nic nepamatuju a chci....." Vybafnu na něj a prohodím rukama, jak si sem zapomněla, že ještě zbylo něco ve sklenici, ale ten zbytek skončil na stěně, oba se na tu růžovou skvrnu díváme jak telata na nová vrata, až do té doby než já prolomím ticho "Nějak mi to trošku vylítlo" nadhodím, provinili a vyraz ve tváři, jestli mi strčí do ruky hadr a kyblík a řekne, že si nezalehnu do té doby, než ta skvrna zmizí tak mám po spaní.
"Říkáš trošku jo?" prohlédne si profesionálně skvrnu zblízka "Mě se zdá, že trošku víc" okomentuje moje dílo a svou pozornost zas stočí na mě. Z ničeho nic se šibalsky ušklíbne.
"Co je?" zeptám se ho.
"Tahle košilka?......si v ní tak k sežraní a já mám hlad" mlsně se na mě najednou podíval, až mě z něho proběhl mráz po zadech. Dívá se na mě jako nějaká šelma,která si vyhlíží kořist na kterou se chystá skočit. Ano mám na sobě poněkud vyzývavou košilku, ale tu mi dal on a navíc jsem netušila, že se mu hned při prvním pohledu na mě splaší hormony. A taky jako šelma se ke mě začne plížit, zády narazím do zdi. Ruku už natahuje k mé tváři a letmo přes ní ze z hora dolu k bradě, kde začne sjíždět pomalinku po krku, ale nepřestává a jede stale níž. Při tom mi hypnotizuje oči, které rychle tikají mezi jeho tváří a sjíždějící rukou. Která mezí ňadry zastaví, ale ne na dlouho. Přesune se na praví prso, které stiskne, ani ne hrubě a ani ne jemně, tak akorát. Instinktivně mu jednu ubalím. Udělal nejeden krok do zadu, ale to mi nestačilo a s šíleným výrazem se na něj vrhnu a začnu ho jednou rukou tak rychle fackovat, že ani hlava neví, kam se má dříve otáčet. Jestli do prava anebo do leva, protože už z druhé strany přilítla další. Chytl mě pod krkem a hrubě mě narazil na zeď, vyhrknu bolesti a s nehraným strachem se na něj podívám. Pravě proto že vím, že sem to přehnala a čekám kdy mě za to udeř ale neudeřil mě. Místo toho mě pustil a lehl si na postel. Civěl do stropu, nad něčím nejspíš přemýšlely, potom se podíval na mě. Pohled neměl už tak chladný a zly jako když mě držel.
"Dito..............pojď za mnou" ukázal vedle sebe místo, ale když vyděl, že nepůjdu, tak se zvedl a rozešel se ke mně. Ani ne metr se přede mnou zastaví a tyčí se na de mnou jak hora, ve tváři neutrální vyraz. Přede mně si přidřepl, a zadíval se do mích očí. Uchopí mi tvář do obou dlaní a zvedne mi jí, abych se mu dívala do očí "Zlato nechtěl sem tě až tak vyděsit, ale já nejsem ten typ, abych se nechal jen tak fackovat" Usmál se na mě povzbudivě, malinko se pousměju. Zvedl se a za ruce mě taky vyhodil na nohy.
"Co kdy bychom si vyrazili teď na malou večerní procházku při měsíčku" zadívám se z okna na jasně zářivý měsíc na noční obloze. Při pohledu na ten jasný kulatý objekt na obloze se mi vybavila minulost, teda myslím, že minulost, ale tak živě. Byla sem tam já, vězňové co mě drželi a on. Podívám se na Teodora.
"Ty si mě zachránil před vězni, že jo" řeknu potichu, ale on to slyšel a to se přehraboval ve skříni, asi něco hledá.
"Vzpomněla sis na něco?" zeptal se ze zájmem.
"Nejspíš" vytáhl dlouhý hezký kožený kabát, do kterého mi pomohl obléct. Konec kabátu se válel
po zemi a rukávy mi plandaly, opravdu mi byl až tak velký. Pozapínal mi jednotlivé knoflíky od límce až po boky, dál už nebyli. Taky si vzal podobně dlouhý kabát, ale na rozdíl ode mne se nemusel cítit jako strašák do zelí. Představte si, že v tom kabátu je taky k sežrání.
"Ještě ti něco chybí" popadl mě pod zadkem a přenesl mě na stůl, kde si mě položil, se slovy že tu mám zůstat a ani se nehnout se otočila a vrátil se ke skříni. Ve spodních šuflatech vyhrabal jedny černé ponožky a odněkud tam sebral tenisky. Jako princ co kleká před princeznu, aby jí nasadil její malinkatý střevíček, tak on mě nasazuje ponožky a pak zmiňované tenisky. Někdo by řekl, že je to jak vystřižené z pohádky, ale vyvedu vás z toho, tak za prvé jedna z ponožek měla na patě díru jak hovado a navíc mi plandali. To opravdu není jak z pohádky, ale ty tenisky to zachránili, protože nikde nebyli díravé a chraň bůh, aby z nich někde trčela část mé končetiny, to by bylo opravdu hezké. Padnou mi jako ulité. Seskočím na zem. V tom kabátě je tak příjemně a navíc se mi strašně líbí.
"Kam to půjdeme" zeptám se ho zvědavě.
"Chceš se projí ven a nebo po hradě" Navrhnul mi.
"No mě je to jedno, ale šla bych klidně ven" Usmál se.
"To sem rád, teď je to venku hezky na navíc dnes je ještě veliký měsíc" chytil mě za rukáv a vedl mě ke dveřím

*****

Venku je tak nádherně a do toho ten měsíc. Ale dvakrát se mi nelíbí že míříme k lesu, který vypadá dost tajemně a hrůzostrašně.
"Proč jdeme do toho lesa?" zeptám se ho, když už jsme od něho necelých deset metrů.
"Ty se bojíš? Víš kolem hradu je les, takže stejnak musíme skrz něj, neboj sem. Sem tu s tebou a nic se nám nemůže stát?" uklidňuje mě, sice mě to trošku zklidnilo, ale ne úplně.
"To se často omývá a pak se něco stane"
"Se mnou se ti nic nestane to ti slibuji" sjel rukou kolem mého ramene a přitáhl si mě k sobě. Podívám se mu do obličeje, povzbuzujícím úsměvem se na mě usmívá. Dodá mi o něco víc odvahy. Rukou zabloudím kolem jeho pasu, kde se ho chytnu. Uvítal to a vkročili jsme do toho lesa. Nečekala sem tu tak starý stromy, protože průměr některých stromů měl více jak metr a půl. Jinač tu bylo ticho, jen sem tam zapraskala nějaká větvička, nejspíš nějaké zvíře co před námi prchlo. Náhle les začal ustupovat a viděla sem před námi palouček s jedním stromem u prostřed. Tenhle strom musel být opravdu starý, jeho kmen byl pře tři metry široký. Došli jsme až k němu. K jeho kořenům se Teodor usadil a naznačil mi abych si sedla k němu. sednu si vedle něj.
"Líbí se ti tu?" zeptal se mě.
"Jo" odpovím po pravdě.
"Tipla by sis kolik je tomu stromu" Otočím hlavu a prohlednu si ho je opravdu obrovský. Zakroutím hlavou a odpovím že nejspíš hodně. Nad mojí odpovědí se rozesměje "Řekla bys že mu už táhne na tisíc let" Tak tolik sem opravdu nečekala. Ošila sem se zimou, protože se ochladilo. Teodor to nějak vycítil, chytl mě nad boky a nadzvednul mě. Přesunul mě před sebe, kde mě objal. Nebránila sem se, ale naopak přehodila nohy, přes jeho pravou nohu a opřela sem se o jeho hrudník. Asi je to troufalí, ale není mi tak zima a je mi to i příjemný "Ty sis na něco Vzpomněla?" zajímal se.
"Nevím, ale nejspíš jo"
"A na co sis vzpomněla?"
"Opravdu ti to musím říkat?"
"Musíš, nic jiného ti totiž nezbude a navíc.........." Na chvíli se odmlčí, ale během chvíle zas
pokračuje "Taková mala samotinka uprostřed přírody a se mnou.......Myslím, že nemáš až tak na výběr" nebezpečně se na mě ušklíbne. Hluboce se nadechnu.
"Byl úplněk, byla sem tam já......Nějací vězňové co mě drželi a ........A ty" dopovím a přivřu oči.
"Tohle se přesně stalo, už se ti vrací paměť a to je dobře…." rozveselil se "A nezačala si ke mně něco cítit po těch vzpomínkách?" pozvednu hlavu. Dívá se na mě tak upřímně a čeká na odpověď.
"Já nevím, teď se nevyznám ve svých pocitech" posmutněl, asi čekal jinou odpověď.
"Dito?" řekl se zájmem, zas k němu vzhlédnu "Zavři na chvíli oči" nechápu, ale zavřu je. Vyjel po krku až k bradě za kterou mě jemně chytl a přisál se mi na rty. Začal mě vášnivě líbat.

*****

V ten moment se ve mě rozlila bouře emocí jako je strach, vztek, důvěra, ale i láska. Navíc se zjevovali další a další vzpomínky a byli jich spousty. Nejdříve Matka a Otec sou to Lovci a já taky. Za nimi přátele a to ve směsi lovci. V ruce držím, zažloutly dopis s výzvou, abychom odstoupili, v tu chvíli mé rozhodnutí změnilo můj dosavadní život.

Trhnutím otevřu oči a spatřím Teodora se starostlivým výrazem ve tváři, něco říkal, hýbá s ústy, ale nic neslyším. Zavřu zas oči a vzpomínky se další dostaví.

Moje první setkáni s Teodorem, jeho pokoj a já jako vězen, zajímaví na tom je že vidím sama sebe a stojím vedle sebe jako nějaký duch, pozoruji, jak mé staré já přemlouvá Teodora.
Objevím se ve vězení, kde sem potkala Dafne, stojím ale mimo svojí klec. V pravo uvidím, jak se jeden vězen dostal úplně v zapadlé časti ven z klece a to proto a hlavně jeho schopnost se provlíknout mezi úzkými věcmi. Dojdu až k němu, je stejně starý jako já a je to démon. Využil toho, že ho momentálně nikdo nehlídal. Nenápadně došel k jističi a shodil ho. Ano tímhle se dostali ven a mému starému já teď bude hořet za zadkem. Jeden vězen za druhým se dostavil ven a šli si jistým krokem za mým druhým já, rychle sem k sobě doběhla pravě v moment, kdy pozabím pár vězňů. Cítím se hrdě jak sem dobra. Běžím za svým já až ke skladu. Do kterého se rychle provlíknu, než mé staré já zatarasí dveře a neschová Dafne do jedné truhly. Sleduji, jak sem bojovala s vězni, sice jsem ze začátku vyhrávala, ale později sem dostávala na prdel a skončila sem bezvládné ležet na zemi odkázaná jen posledním třem. Kolem mě se objevil Teodor s Lucasem a dalšími muži. Vězňové se skáceli na zem v bolestech a v křečích, ale stale žili. Teodor se otočil k nim zady a v dřepu mi projel prsty přes tělo, zkoumal moje zranění. Řekl Lucasovy, aby mě odnesl, ale já se začala bránit a to v obrovských bolestech. Teodor se na to nemohl dívat a uspal mě. Dívala sem se jak mé bezvládné tělo odnáší Lucas pryč. Z druhé strany vedly další mužové vystrašenou Dafne a ptaly se Teodora co s ní? Zda jí mají šoupnout zpátky do cely anebo zabít, ale Teodor jim odpověděl, ať jí odvedou ke služebnictvu, tam jí bude prý líp, že stejnak nedělala ve vězení potíže. Dafnin obličej se v ten moment rozzářil. Překvapeně se podívám na Teodora a usměju se na něj. Teodor se otočil a dal se krokem k odchodu, sledovala jsem ho, až k pokoji do kterého zašel k mému bezvládnému tělu na posteli. Konečky prstů přejel po pohmožděném ramení. Sedl si vedle mého boku a naklonil slabě na de mně.
"Co si zač......Na lovce si nějak silná, to bys byla už mrtvá..........Co přede mnou skrýváš" řekl si pro sebe "Nevadí stejně mi to řekneš" zvedl se a začal mi rozepínat pásek od kalhot, když tak učinil, tak mi je stáhl a hned po tom mi vyhrnul tričko k hlavě, přes kterou to přetáhl a hodil ho na hromadu ke kalhotám, kde za chvíli skončila i podprda. Dostala sem vztek, i když sem tu teď jako duch tak bych mu za to jednu flákla, ale nejde to a to jsem zkoušela, ale má ruka skrz jeho
hlavu prolétla.
"Tak to muselo pěkně bolet" koukal na moje krví podlité břicho, které bylo rudé. I mě spadla čelist a bylo mi sama sebe lito, teda mého druhého já. Obkročmo si klekl okolo mích noh tak, že byl čelem k mé já. Zkřížil ruce a dal je ani ne pět centimetrů nad břicho, začal něco odříkávat jeho dlaně nabrali světle modrou barvu, která do mě vstupovala a podlitina na břiše začala ustupovat, ale čím dál tím byla menší, tím víc byl Teodor unavenější a více se zhluboka nadechoval, nakonec se z mého břicha modrá zář vsunula do jeho rukou, kde zmizela, ale Teodor se celí chvěl a ruce se mu více třásly. Byl z toho vyřízený, ale i přes to pokračoval a léčil mě. Ruce, nohy a málem sem zapomněla že mi i narovnával kosti, u kterých se taky značně unavil. Když mě doléčil tak se zvedl a někam odešel. Vyze se zas změnila. Viděla sem Blancu, ano tu služku co mě měla na starost a taky mi připomnělo, proč jí nemám ráda. A tak dále se mi vyjasňovali chvíle strávené s Teodorem, jako je náš společný trénink, společné chvíle u ohně, jak mě objímá a tiskne k sobě. Zálibně si mě prohlíží, když spím, teda spíše v bezvědomí a hádejte proč? Kvůli němu. A následní útěk před ním, do vesničky ve kterých sem setrvala osm dní skrývání. Poslední vzpomínka která se mi vybavila byla jak sedím v křesle a čtu si knihu. Do pokoje vešly dvě holky, tvářili se zákeřně a podle. Každá přistoupla z každé strany křesla. Zeptala sem se jich zda něco nepotřebují, ale skoro se mi vysmáli a pak mi naznačili nejenom slovně, abych dala prsty od Teodora, ale já s tím nesouhlasila. V ten moment se do mě pustili.

*****

Vše kolem mě ztemnělo, ale zaslechla čísi hlas. Uvědomím si, že patří Teodorovi. Zní starostlivě a s menším nádechem paniky. Postupně se i začal vyjasňovat i můj zrak. Uviděla jsem Teodorovu tvář a zrak se mi zas normálně zostřil.
"Je ti dobře…….Několik minut si byla mimo, co se ti stalo" Strachoval se.
"Já………Já si vzpomněla" Oživil "Úplně na všechno" Obtočím se mu kolem krku. Chvíli mu to trvalo, než mu to vstřebal mozek, ale pak mě s pevným obětím objal kolem pasu.
10.11.2013 10:46:58
daidilik
Fantasy_chimera_353794.jpg

Líbí se vám blog?

Je super (32 | 84%)
Ujde (3 | 8%)
Normal (2 | 5%)
Sou lepší (0 | 0%)
Fůj (1 | 3%)
Fantasy_animal_134590.jpg

Čtete povídky?

Ano (60 | 97%)
Ne (2 | 3%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one