blackness

387544.gif

Jaké bytosti máte nejraději?

Upíři (15 | 52%)
Vlkodlaci (5 | 17%)
Andělé (0 | 0%)
Demoni (8 | 28%)
Čarodějové (1 | 3%)

15. Kapitola: Máme tu čest s vlkodlaky.

Autorka: Daidilik
Přiliž pozdě si uvědomím co to dělám. Odtrhnu ho od sebe a kousek kroku od něj odstoupím. překvapeně se na mě podívá. Otevře pusu jako by chtěl něco říct, ale pak jí zas zavře, na místo toho ke mně vykročí. Zase od něj začnu couvat, ale po chvíli se otočím a dám se na útěk, který sem si prvně měla promyslet, abych se neoctla rozpláclá vedle dveří. Cítím se trapně, že se mi tohle právě muselo stát mě a to v jeho přítomnosti. Chytnu se za nos, který mě doslova pálí. Není divu když sem to napálila prvně hlavou a až pak plesklo i tělo. Otevřu oči, celá místnost se točí. Zvedne se mi z toho žaludek a chce se mi zvracet, ale nezvracím. A udělá se mi ještě hůř, když mě postaví na nohy, čelem k němu.

"Si nějak, bílá je ti………dobře" dořekne když mu vyklopím obsah žaludku na boty.

"Promiň, přišlo to tak náhle a bez varování" řeknu omluvným tonem. Ale jak sem to se sebe dostala, tak se mi hned ulevilo, ale za jakou cenu. Málo komu se totiž pobýt nějakému vládcovi boty.

"Hm, vším sem si" dovede mě k oknu, kde mě nechá opřenou o parapet a de si vyčistit boty. Během deseti minut ho uvidím opřeného o zeď a sjíždí mě pohledem "Je ti už lépe" odlepí se od zdi rozejde se ke mně.

"Ano" podívám se na měsíc, ze kterého bude brzo úplněk. Už to bude měsíc kdy sem naposled viděla mamku, taťku a přátelé. Kdybych tu teď nebyla, tak by asi všichni byli dávno mrtví a já nejspíš taky. Stýská se mi po nich a po takové době komu taky ne.

"Na co myslíš" otočím se k němu čelem, právě v ten moment se zapře dlaněmi kolem mě o parapet.

"Už to bude měsíc, co sem tady……..je mi po nich smutno, pochop to……….."

"Chceš abych tě pustil domů, ale kde beru tu jistotu že se vrátíš?"

"Slibuji ti to a stejnak si už u nás byl jednou, takže počítám s tím že si při nejhorším pro mě přijdeš" zazubím se na něj, nečekala bych že by mě možná pustil.

"No vypadá to, že mě máš prokouklou" obdařil mě oslňujícím úsměvem. Ale v momentě se tvářil vážně.

"Co já s toho budu mít?"

"Dobré svědomí?" nevině se na něj usměji.

"To je sice hezké, ale mě to stačit nebude" odrazím se a pohodlně se uvelebím na tom parapetu. Narovná se.

"Co teda chceš?" zeptám se ho.

"Přemýšlej?" přejedeme mi konečky prstu po tváři a následně mi zandá vlasy za ucho. Cuknu sebou.

"Ne, ne a ještě jednou ne. Já vím na co mě chceš, a zapomeň nejsem stroj na dělaní děcek, jak máš asi se mnou v plánu, takže nikdy" začnu na něj ječet, zamračí se na mě. Je vidět že v sobě dusí vztek, aby mi za mojí drzost jednu nenatáhl. Seskočím z parapetu s úmyslem že na něj budu čekat venku. Popadl mě za triko a namáčkl mě na zeď vedle okna.

"Kdybych tě měl jako nastroj, tak bych se s tebou u vůbec nemazlil. Už v téhle době bys byla v jiném stavu. Byla by s hlídaná v nějakém pokoji a ani bys ses z něho nevzdálila. Byla bys hlídaná a vůbec bych nepřemýšlel nad tím jestli bych tě pustil….a víš proč?" zvednu hlavu a podívám se mu do očí "Ano, je pravda že sem měl spousty milenek, ale pravda je taky ta, že sem z nich ani jednu nemiloval, měl sem je jen pro ukojení chtíče….."

"A jak můžu vědět, že nejsem jako oni, že ke mně nic necítíš" skočím mu do řeči. Popadl mě za ruku a přiložil mi jí na svůj hrudník na srdce.

"Mé srdce netlouklo už pěknou řádku let"

"Nemožné vždyť by ti nemělo…." Nechala sem to vyznít do ztracena. Sakra četla sem to v knize.

"Stejně nemožné aby se po zemi potloukaly nemrtví, ale přece se tu potulujou"

"Jak si to udělal?" zeptám se ho.

"To já ne to ty"

"Jak já?" nechápu, mám v tom zmatek, jak JÁ bych mohla nahodit jeho srdce. Protočil oči sloup.

"Jak je možné že si tak slepá" zamračím se na něj.

"Já nejsem slepá!" zvýším hlas a vzdorovitě pozvednu bradu. Jeden koutek pozvedl do úšklebku

"Tak to dokaž" zašeptal mi do ucha a následně mě do něho kousl a zatahal. Syknu bolestí, protože sem sebou trhla. V momentě sem měla kolem sebe obtočené ruce které mě pevně tiskla k němu. Jeho rty se přesunuli na krk. Bloudil po něm jazykem a líbal ho. Párkrát mě jemně kousl. Začíná se mi to líbit. Poznal to, povolil sevření. Začne ve mně bouřit vnitřní boj a to že ho chci od sebe odstrčit, aby přestal, ale na druhou stranu chci aby nepřestával, vycítil to ze mě. rukama mi vjel pod tričko a začal ho vyhrnovat. Odtrhnu ho od sebe.

"Promiň, neuvědomil sem si to" objal mě a začal mě hladit po hlavě. Najednou se lesem rozeznělo vlčí vití.

"Oni sou tu vlci???" po chvíli zaslechnu dopady tlap o zem. Sou už blízko.

"Tohle nejsou vlci" zavrčel, cele tělo se mu napnulo.

"A co to je?" mezi stromy se mihl stín něčeho mohutného.

"Na vysvětlování není čas" popadl mě za ruku a vystartoval semnou z té boudy ven, běžel k lesu. Najednou před nás skočila nějaká chlupatá bestie. Cenila na nás zuby a vrčela. Automaticky začnu ustupovat. Ale Teodor si mě k sobě blíž přitáhl. V ten moment se za námi objevila další bestie, která se podobá vlkodlaku. Po chvilce přiskočili ještě tři a to z každé strany. Začali kolem nás kroužit. Jedna z nich po nás skočila. Teodor toho využil a podběhl ho i semnou během sekundy, opět se na ně otočil, ale přitom mě šoupl za sebe. Chvíli po sobě házeli vražedné a nenávistné pohledy, když v tom se na mě přes rameno podíval.

"Uteč" šeptl. Skočila po něm jeden, ale on ho ladným kopancem odkopl, jako míč na protější strom. Otevřela sem pusu v obdiv, no fotbal by ho asi bavil, jak se zdá. Všiml si mě že u něj stále stojím.

"Copak si mě neslyšela" zasyčel a hodil po mě jeden ze svých pohledů, který říká, jestli hned teď nevypadnu, tak mi to názorně ukáže, což znamená že by se mi to nelíbilo. Na podpatku se otočím a začnu zdrhat.

K mému štěstí do půl hodiny narazím na ohniště u kterého jsme seděli, ale k mé smůle už tu Lucas s Dafné nejsou. Ohniště už je vyhaslé, ale i přesto je teplé, což znamená, že tu ještě před chvilkou byli. To tu nemohli, tu chvilku počkat. Zamračím se a posadím se k doutnajícímu ohništi.

Po půl hodině sem nervózní, kde sakra je. Určitě už dobojovaly a on nikde. V hlavě mi poletuje myšlenka, že bych se měla zvednout a jít za ním. Nakonec sama sebe přemluvím a zvednu se. Sbalím deku do batohu a to i zbylé věci, abych se nemusela vracet, a rozeběhnu se směrem, kde sem ho opustila.


Pusa mi spadne, ne k údivu, ale k tomu jaký sou tu jatka. Bodlo mě u srdce, začnu prohledávat mrtvoly nejspíš vlkodlaků, jestli ho tu neuvidím. Zblízka si každou z nich prohlednu a zpod posledního spatřím bezvládné tělo Teodora, který byl od pasu dolu zavalen.

"Teodore……Teodore" Přikleknu k němu, párkrát s ním zatřepu. Žádná odezva, proto zkontroluji tep, který díky bohu má a nebo spíše díky satanu. Zkusím zvednout toho vlkodlaka, ale je na mě příliš těžký. Kousek od nich odstoupím a natáhnu k němu dlaň s prstáka napřed. Uvolním z nich zelená lanka a obmotám s nimi toho vlkodlaka.

Zvednu ho z něho a položím ho o kus dál. Neuvěřitelné jak je lehký. Kleknu si k Teodorovy. Obávám se toho nejhoršího, že na to zranění podlehne. Pravda je že mě často štve tím s vím chováním, ale zas nechci aby zemřel. Na hrudníku má roztrhnutou a prosáklou krví košili. Prsty mu přejedu přes ránu a ve stejný moment se mu z úst vydere bolestný zakňučení. Natáhnu ruku ke tváři a prsty po ní přejedu, ztěžka oddechuje a taky značně ochladl. Sundám si se zad batoh a otevřu ho. Vytáhnu deku, kterou na zemi vedle něho roztáhnu a vší svojí silou ho tam opatrně odkutálím na záda. Na dně batohu si všimnu lesklé věci, kterou vytáhnu. Je to lahvička s dezinfekcí a pod ní jsou obvazy. Posadím ho do sedu a, z táhnu z něho už tak roztrhanou košili a ránu mu vyčistím a obvážu obvazem. Položím ho a přisunu ho k sobě na kraj deky, abych ho mohla tím druhým koncem přikrýt. Zvednu mu hlavu pod kterou mu vložím batoh. Pohodlně se uvelebím vedle něj a chytnu do své dlaně jeho dlan. Začíná mi bít zima a o to více přemýšlím nad tím že si vlezu k němu pod deku, pod kterou bych se ještě měla vejít. Po chvíli se začnu chvět, a vlezu si k němu pod dečku, která není až tak silná jako velká. Přitisknu se k němu, protože hřeje, jak kamínka a taky už v klidu oddechuje. Položím mu hlavu na hrudník a zaposlouchám se do tlukotu srdce. Takhle je mi příjemně, když hřeje v té zimě. Usměju se a zavřu oči.

Teodor mi pevně svírá ruku a táhne mě během za sebou. Najednou před nás skočila obrovská chlupatá koule, která na nás vrčí. Připomíná mi vlkodlaka. Vrčí a cení na nás zuby, pak se to najednou seběhne rychle, objevili se tu další vlkodlaci a jeden po nás skočí. Něco mi říkalo, že se tohle všechno opakuje a, že je to sen. Ten sen pokračuje. Teodor mě popadl za ruku a rychle semnou proběhl za toho vlkodlaka, co po nás skočil. Pak se ke mně otočí zády a čelil těm pěti vlkodlakům. Vrčeli a vrhali na sebe nenávistné pohledy. Najednou se pomalu otočil na mě v ten moment ignorujíc vlkodlaky

"Uteč!" v jeho očích bylo vidět, že ví, že prohraje. Že ho i nejspíš zabijou, ale i přesto chtěl aby se mi nic nestalo, sem slepá že sem si toho pohledu nevšimla. Už vím proč mi je to tak povědomí.
02.11.2013 13:11:38
daidilik
Fantasy_chimera_353794.jpg

Líbí se vám blog?

Je super (32 | 84%)
Ujde (3 | 8%)
Normal (2 | 5%)
Sou lepší (0 | 0%)
Fůj (1 | 3%)
Fantasy_animal_134590.jpg

Čtete povídky?

Ano (60 | 97%)
Ne (2 | 3%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one